Natočil jsem pro vás video o tom, jak se do knížky s pejskem a kočičkou dostali skřítkové s neviditelnými čepičkami. Ten příběh se odehrál v Dánsku, a tak jsem ho natočil přímo tam, abych vám mohl ukázat les a pěšinku, které s vnučkami říkáme Skřítčí cestička.
Pusťte si video. Jestli si ten příběh radši přečtete, najdete ho hned pod přehrávačem.
Pěšinka mezi starými buky
Občas mi někdo napíše, že se dětem v pohádkách nejvíc líbí právě skřítkové s neviditelnými čepičkami. Jiný čtenář se zase ptá, jak se tam vlastně dostali, když je v původním Čapkově Povídání o pejskovi a kočičce nepotkal. Abych vám na to odpověděl, vezmu vás na jedno místo v Dánsku.
Moje vnučky Janička a Josefínka žijí v Dánsku a s manželkou za nimi jezdíme, jak často to jen jde. Jedno z míst, kam se rádi vracíme, leží kousek od městečka Middelfart u průlivu Lillebælt. Pěšinka tam chvíli běží podél pobřeží, chvíli lesem a pak zase vyjde na louku. V lese rostou staré buky. Když se trochu sešeří, jejich kořeny vypadají, jako by pod nimi někdo mohl bydlet. Té pěšince říkáme Skřítčí cestička.
Kdo zaťukal na dveře?
Se skřítky jsme se vlastně seznámili ještě předtím, než jsme začali chodit lesem. Když jsme chtěli vnučkám s babičkou dát malou hračku nebo něco dobrého, schovali jsme to do plátěného pytlíčku a položili za dveře. Ozvalo se zaťukání. Když holčičky otevřely, nikdo za dveřmi nestál. Jen tam ležel pytlíček. Kdo ho tam mohl nechat? Přeci skřítek s neviditelnou čepičkou!
Později se pytlíčky začaly objevovat i na naší cestičce. Občas se jeden schovával mezi kořeny starého buku. Jednou jsme s Janičkou žádný nenašli a přemýšleli jsme, proč asi. Napadlo nás, že neviditelných skřítků může být spousta. Aby člověk věděl, kterého má zavolat, měl by mu dát jméno. A dát mu ho má ten, kdo od něj jako první dostane pytlíček. Janičce byly tehdy asi tři roky. Najednou se rozhlédla a zavolala: „Skřítku Pízo, kde jsi?“ A tak už nám Píza zůstal. Když se narodila Josefínka, patřil k našim výletům odjakživa i pro ni.
Čtyři klacíčky a čtyři šišky
Píza nám občas poslal hlasovou zprávu na dědův telefon. Jednu z nich uslyšíte přímo ve videu. Píza v ní říká holčičkám, že jim na cestičce schoval dva pytlíčky. Aby poznaly, kde mají hledat, udělal ze čtyř klacíčků čtvereček a doprostřed položil čtyři šišky. Až takové znamení uvidí, mají se porozhlédnout po skrýši. Pro holčičky to byla výprava za pokladem. Pro nás s babičkou zase taková chvíle, na kterou se nezapomíná.
Jak se cestička dostala do knížky
Pohádky jsem nejdřív vyprávěl Janičce a později oběma holčičkám. Když jsem k večeru začal vyprávět, často se do příběhu připletlo něco, co jsme toho dne spolu zažili. Takhle se do nich dostali skřítkové. Podobně to bylo s hodným šedým vlkem. Ten se Janičce jednou objevil ve snu.
Až budete mít doma první Pohádkové výlety, podívejte se na obálku. Mezi pejskem a kočičkou stojí turistický rozcestník. Jedna šipka vede k perníkové chaloupce, druhá k Červené Karkulce a další ukazuje na Skřítčí cestičku. Teď už víte, proč se tam objevila.
Pokud vás zajímá, jak z vyprávění pro vnučky vznikla knížka, napsal jsem o tom i další příběh. Nebo si můžete pustit ukázkovou pohádku v podání Václava Vydry.
A teď mě zajímá, jak je to u vás doma. Věří u vás někdo na skřítky? Klidně mi o tom napište.
Pavel Fara