Jak vznikala knížka Pohádkové výlety pejska a kočičky

A tak si začaly říkat o nové příběhy. Vnučky na mě naléhaly, ať jim povím něco nového s pejskem a kočičkou. Zpočátku jsem jim vyprávěl jednoduché příběhy jen tak od stolu, nic extra promyšleného. Pejsek s kočičkou šli na procházku, potkali skřítka, zažili nějakou malou příhodu. Vnučky byly spokojené a já měl radost z toho, že jim můžu udělat radost.

Moje vnučky bydlí v Dánsku, a tak se nemůžeme scházet tak často, jak bychom si přáli, ale o to intenzivnější bývají chvíle, které trávíme spolu. 

Náhle přišel covid a my jsme se nemohli scházet vůbec. Vnučky mi chyběly a já jsem věděl, že jim chybím taky. V době covidové přišla ještě ona čtrnáctidenní uzávěra, kdy jsme nemohli ani opustit hranice okresu. Všichni jsme měli poněkud víc volného času. A tak jsem jim ty příběhy začal sepisovat, vkládat do obálek a posílat jejich rodičům. První příběh, druhý, třetí. Představoval jsem si, jak jim rodiče budou číst a jak se u toho budou smát.

Obálky putovaly poštou a vnučky se na ně pokaždé těšily. Přišel další příběh od dědy! A já psal dál. Časem jsem některé příběhy ukázal přátelům. Ti mě začali povzbuzovat, že by to mělo vyjít jako knížka. Že by to potěšilo nejen moje vnučky, ale i další děti.

Džínový prototyp a ztracená knížka

Když se opatření konečně uvolnila a mohli jsme se znovu vidět, chtěl jsem jim udělat radost něčím hmatatelným. Vytiskl jsem všechny ty sepsané příběhy, našel na internetu návod na domácí vazbu knih a vyrobil první prototyp. Mělo to dokonce hřbet ze starých džín, aby to něco vydrželo! Přidal jsem i pár obrázků, co jsem sám nakreslil nebo obkreslil od Čapka. Byla to knížka jen pro moje vnučky. Takový ten typický dárek od dědy, nad kterým strávíte hodiny piplačky, lepidlo máte až za ušima, ale děláte to jen proto, aby se dítě usmálo.

A tady mohl příběh skončit. Knížka mohla zůstat v rodinné knihovně jako památka. Jenže osud tomu chtěl jinak. Když jsem ty svoje domácí výtvory ukázal kamarádům s malými dětmi, byli nadšeni. Hned mě začali přesvědčovat: „Pavle, to je super, to musíš vydat!“

Já ale váhal. A ne chvíli, ale celých pět let. Texty ležely v šuplíku a já se k nim vracel jen v myšlenkách. Měl jsem obrovský respekt k velikánovi české literatury. Navíc jsem byl zavalený prací a říkal jsem si, že na takové legrácky není čas.

S pokorou k dílu Josefa Čapka

Když jsem se rozhodl ty příběhy vydat, musel jsem si položit zásadní otázku: Mohu si vůbec troufnout stoupnout do stopy Josefa Čapka? Jak je to s autorskými právy? Kdo mi nakreslí obrázky ve stylu Josefa Čapka? Jak psát o pejskovi a kočičce, aniž bych ranil jejich ducha?

Začal jsem prověřovat jak je to s autorskými právy. Kromě roviny právní jsem ještě vnímal rovinu etickou, a tak jsem si o svém záměru psal s vnučkou Josefa Čapka, dědičkou autorských práv. Pomalu se začaly ztrácet ty bariéry a obavy, které mi pět let bránily v tom, abych začal. V té době jsem se ptal i právníků a zjišťoval informace u organizací, které se autorskými právy zabývají. Potřeboval jsem mít jistotu nejen v tom, co je možné, ale hlavně v tom, co je správné.

Rozhodl jsem se také pro krok, který vyžadoval trochu odvahy. Napsal jsem přímo vnučce Josefa Čapka, paní Kateřině Dostálové. Její odpověď pro mě byla klíčová a dodnes si jí moc vážím. Napsala mi velmi hezky. Řekla, že dílo jejího dědečka sice bere jako uzavřený celek, ale mé psaní vnímá jako samostatnou tvorbu inspirovanou četbou původního díla, do které nemá co mluvit. A co víc, popřála mi hodně štěstí a kladné ohlasy. 

Nejvíc mi asi pomohlo to, že v prvním plánu to vůbec nebylo o tom, že bych chtěl napsat knížku. Jednoduše jsem vyprávěl nové příběhy se známými postavičkami pejska a kočičky. A při vypravování jsem zcela přirozeně volil styl podobný tomu čapkovskému. Nevymýšlel jsem ho uměle, prostě se mi do hlavy vracel rytmus a melodie Čapkova vyprávění z těch stokrát přečtených pohádek s vnučkami.

Nové postavy a inspirace ze života

V knížce se objevují dva typy nových postav. První jsou ty, které děti znají z jiných pohádek. Pejsek s kočičkou se vypraví do pohádky o perníkové chaloupce a potkají se s Jeníčkem a Mařenkou. Když potkají cizí kočičku, která jim vypráví o Červené Karkulce, tak se samozřejmě musí setkat i s ní.

Tato pohádka s Karkulkou je mi obzvlášť blízká. V ní ukazuji konkrétní místo u Rokycan, kopec Kotel, kde podle vyprávění místních opravdu bydlela Červená Karkulka. A pak také vysvětluji dětem, že Karkulku vlastně ten vlk nikdy nesežral. Že to byla jenom pohádka, která vznikla z toho, jak si lidé vyprávěli o statečném hajném, co odehnal zlého vlka z lesa. Děti z toho mají velkou radost.

Druhý typ nových postav vychází z příběhů, které jsme s mými vnučkami prožívali. Na našich procházkách nás často provázel skřítek s neviditelnou čepičkou. Díky němu jsme občas v lese našli pod malým smrčkem plátěný pytlíček s hračkou a nějakou sladkostí. A tak se skřítek dostal i do našich pohádek.

Ve skutečnosti jsme ten pytlíček s hračkou připravovali s mojí manželkou vždycky den předem a ona ho pak ráno šla schovat do lesa. Ale vnučky o tom nevěděly a ve skřítka věřily. A když pak při procházce lesem ten pytlíček našly, byla z toho velká radost.

V knížce jsou dva skřítkové. Modránek a Červánek. Mají kouzelné neviditelné čepičky. Díky nim mohou pejsek s kočičkou vidět všechna zvířátka v lese, aniž by je vyplašili.

Do příběhů se dostaly i další postavy. Myška, která je kamarádkou skřítka. Dvě autíčka, modré a červené, která se vydávají s myškou a se skřítkem na dobrodružnou cestu. Skřítek hrabe kouzelnou lopatkou tunel až na druhou stranu Země do Austrálie, aby tam viděli klokany.A v jedné z pohádek se pejsek a kočička dokonce znovu setkají i s tím velkým psem, který jim v původní Čapkově knížce snědl dort a pak ho bolelo bříško. V mých příbězích dostane prostor napravit se. Mám rád, když pohádka umí ukázat, že i ten, kdo se choval špatně, může se pokusit vše napravit.

Vnučky měly některé příběhy tak rády, že si je žádaly číst znovu a znovu. Pohádka o perníkové chaloupce je jejich nejoblíbenější. Nejčastěji se dožadují čtení právě této pohádky. A když jsem ji ukazoval beta čtenářům, líbila se nejvíc i jim.

Každý z příběhů vznikal trochu jinak. Někdy jsem si vzpomněl na něco, co jsme s vnučkami prožili. Jindy mi přišel nápad spontánně, jenom tak. Snažil jsem se přitom stále pamatovat na to, že píšu pro děti a pro vnučky, které mají rády jednoduchost, přátelskost a bezpečí.

Spolupráce s ilustrátorem Petrem Tomanem

Když už jsem měl sepsané příběhy a rozhodl se je vydat, stál přede mnou další důležitý úkol. Potřeboval jsem někoho, kdo by knížku ilustroval. A nejen tak někdo. Potřeboval jsem výtvarníka, který by dokázal zachytit poetiku a styl Josefa Čapka, ale zároveň vnést do obrázků rytmus nových příběhů.

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem potkal Petra Tomana. Spolupráce s Petrem byla radost od začátku do konce. Má úžasný cit pro detail i pro dětskou fantazii a k tomu smysl pro humor. Dokázal zachytit ducha původních ilustrací Josefa Čapka tak mistrovsky, že vypadají jako by je stvořila ruka Josefa Čapka.

Když jsem mu poprvé poslal příběhy, hned pochopil, co od ilustrací potřebuji. Nebylo třeba dlouhého vysvětlování. Petr přesně věděl, jak mají pejsek a kočička vypadat a jak by měly obrázky ladit s textem.

Co dělá dobrý dětský příběh

Po celé cestě psaním těchto pohádek jsem přemýšlel o tom, co dělá dobrý dětský příběh. Co by měl obsahovat? Jaké hodnoty by měl dětem předávat? Dětský příběh by měl jít naproti dětské fantazii. Měl by dětem ukazovat způsoby chování a konání, které jsou dobré a žádoucí a kterých v dnešním uspěchaném světě ubývá. Udělat někomu radost jen tak. Usmát se na někoho jen tak. Umět odpouštět, neubližovat, pomáhat, poděkovat.

Podle mého by pohádky měly také otevírat prostor pro kladení otázek. Děti se přirozeně a rády ptají na věci, kterým nerozumí. A čím víc se děti ptají během čtení nebo po dočtení pohádky, tím víc se otevírá prostor pro vzájemnou interakci, porozumění, hezké chvilky a prohlubování vztahů.

Když čtu svým vnučkám, těším se na okamžiky, kdy se zeptají. Proč to pejsek udělal? Kam se kočička vydala? Co myslíš, že se stane dál? Právě v těchto otázkách jsou nejkrásnější chvíle čtení. Nejde jen o to, co je v knize napsané. Jde o to, co si děti z toho odnášejí a jak o tom pak přemýšlí.

Proto jsem se snažil napsat příběhy, které by otevíraly otázky. Které by nemoralizovaly, ale přirozeně vedly k přemýšlení o tom, co je dobré a co je špatné. Jsem vděčný Josefu Čapkovi za to, že stvořil pejska a kočičku. Že vytvořil svět, který je bezpečný, hřejivý a plný laskavosti. Že dal dětem postavy, které mohou mít rády a které je učí dobrým věcem, aniž by jim kázaly.

A jsem vděčný i za to, že jsem díky mým vnučkám našel odvahu nechat se inspirovat původními čapkovskými pohádkami k novým příběhům. Je krásné vidět, že i dnešní děti baví pohádky z bezmála sto let staré knížky. Že se čtou. Že děti u nich sedí s rodiči nebo prarodiči a společně si u toho povídají. A že se při tom učí dobru, laskavosti a radosti.

To je to nejcennější, co pohádky mohou dětem dát.

Nelehká cesta k vydání samonákladem

Když už bylo vše připraveno, texty i nádherné ilustrace, zkusil jsem oslovit velká nakladatelství. Říkal jsem si, že to bude snadné, ale chyba lávky. Všude mě slušně, ale jasně odmítli. Prý je to moc ošemetné a riskantní navazovat na tak slavná díla. A že jsem neznámý autor. Jasně, mám pro to pochopení dodnes. Ale byl to jen jeden z klacků pod nohama, který bylo potřeba překročit.

Rozhodl jsem se vydat knihu sám, samonákladem. Byla to ale pořádná škola. Znamenalo to investovat víc než 400.000 Kč od ilustrátora, přes korektury, sazbu až po tisk. Spočítal jsem si, že aby se mi ty peníze vůbec vrátily a byl jsem na nule, musím prodat aspoň čtyři tisíce kusů. A to není v Česku pro začínajícího autora vůbec málo.

Hledání tiskárny

Vybírám knižní velkoobchod

Musel jsem taky zařídit, aby až knížka opustí tiskárnu, našla rychlou cestu do všech knihkupectví.

Na samém začátku jsem byl trochu zmatený. Velkoobchodní distributoři mi nabízeli různé možnosti. Mohl jsem si vybrat exkluzivní nebo neexkluzivní spolupráci. Protože jsem s tím neměl žádnou zkušenost, dlouho jsem váhal. Nejdřív mi přišlo rozumné dát knížku více distributorům. Nechat je, ať ji prodávají všichni. Ale pak jsem o tom dlouze přemýšlel. A nakonec jsem pochopil, že mít jednoho partnera pro všechno je lepší. Je to něco, co přináší do práce klid a jistotu.

Oslovil jsem několik velkých hráčů na trhu. Nakonec jsem ale zůstal u těch, kteří se mnou jednali od začátku hezky. Rychle a lidsky. A nebyl to ten největší hráč. Byla to firma Pemic z Ostravy. Hlavní pro mě bylo, že mi se vším ochotně poradili. Dostal jsem od nich doporučení, která mi moc pomohla. Právě díky nim se knížka dostala včas a bez potíží do velkých knihkupectví. 

Když jsem časem mluvil s lidmi, kteří si knížku také vydali sami, potvrdili mi to. Byla to správná volba. Mám jednoho distributora, se kterým řeším všechno potřebné. On už si pak umí najít cestu i k těm ostatním. Jsem vděčný, že to takhle dopadlo. I díky tomu je dnes knížka k dostání téměř ve všech knihkupectvích u nás a také ve všech velkých e-shopech na internetu.

Audioknížka

Když už jsem se do toho pustil, chtěl jsem, aby výsledek byl maximálně dokonalý. Nešlo jen o hlas. Měl jsem představu i o tom, jaká hudba by tam měla znít. Měla by být jednoduchá. Něco, co děti znají. A tak se k nádhernému hlasu pana Vydry přidaly lidové písničky v podání mého kamaráda Jaroslava Kanty.

Garážový punk, dvě palety knížek a bolavá záda

Sousedé se na nás chodili koukat, jak tam v garáži kmitáme, smáli se a fandili nám. V úterý ráno pak přijelo auto Zásilkovny, naložilo čtyři palety hotových balíčků a já věděl, že je to tam. Knížky frčí za dětmi!

Osobní setkání a proměna studia

Pejsek a kočička jako most k původnímu dílu Josefa Čapka

Největší odměnou jsou pro mě reakce a recenze čtenářů. Chodí mi e-maily, komentáře na sociální sítě, textové zprávy i fotky, jak si děti knížku čtou v posteli, ve vlaku nebo jak podle ní malují obrázky. Snad taky díky tomu, že v knížce je odkaz na stažení omalovánek a všech obrázků z knížky.

A co mě těší snad úplně nejvíc a co mě na začátku ani nenapadlo? Někteří rodiče mi píší jednu úžasnou věc. Spousta dětí teprve díky mojí knížce objevila i to původní dílo Josefa Čapka. Přečtou si nové příběhy, zamilují si postavičky a pak se ptají: "A co dělali pejsek s kočičkou předtím? Jak to bylo s tím dortem?"  Původní dílo Josefa Čapka vydalo několik nakladatelství, a tak není problém si i dnes v knihkupectvích pořídit původní knížku Povídání o pejskovi a kočičce.

Je to pro mě velká čest. Mám obrovskou radost, že moje kniha funguje jako takový most a pomáhá původní knížce dostat se k dětem, ke kterým by se jinak možná nedostala. Vytvořil se tak krásný most mezi generacemi. Mezi starým a novým příběhem.

Doufám, že nové příběhy se budou líbit i jiným dětem, než jenom mým vnučkám. Ohlasy a recenze od čtenářů napovídají, že dětem se nové pohádky líbí a z toho mám velkou radost.