Co se pejskovi v noci přihodilo

Každé ráno to v domečku u pejska a kočičky vypadá úplně stejně jako u lidí. Když se probudí, tak jdou napřed do koupelny, tam se umyjí, vyčistí si zoubky a pak si jdou nachystat snídani.

Většinou se probouzejí společně, ale dneska ráno si kočička přivstala, a tak šla do koupelny první. „Pejsek asi ještě spí, tak ho nechám malou chvilku prospat a mezitím nachystám snídani,“ povídá si kočička.

Vždycky si dává záležet na tom, aby měli stůl na snídani hezky prostřený. Dala na stůl čistý ubrus, doprostřed vázičku a ještě zaběhla na zahrádku, aby do vázičky mohla dát čerstvou kytičku.

Když už to měla všechno nachystané, tak šla probudit pejska.

„Pejsku, vstávat! Už je ráno! Nachystala jsem nám moc dobrou snídani!“ volá kočička a jde za ním do pokojíčku.

Otevře dveře a co to nevidí! Pejsek leží v posteli, smutně kouká do stropu a čumáček má ovázaný šátkem.

„Co se ti to stalo, pejsku? Ty jsi nemocný?“

Pejsek se smutně podívá na kočičku: „To nejsem, kočičko, nejsem nemocný, ale moc mě to bolí!“

„Povídej, pejsku, povídej, co se ti stalo?“ „Mě v noci, kočičko, něco probudilo. Slyšel jsem pod oknem nějaké zvuky. Jako kdyby na naší zahrádce někdo chodil. Tak mě napadlo, že vykouknu z okna, abych se podíval, jestli tam třeba není nějaký lump.“

„Rozhlížel jsem se z okna na všechny strany, ale nikoho jsem neviděl. Ale pořád jsem tam něco slyšel.“

„A co to bylo, pejsku, za zvuky, co jsi slyšel?“ ptá se kočička.

„To byly takové zvuky, jako když tam někdo chodí, ale jako kdyby tam chodil někdo docela malinký. Tak jsem si myslel, jestli tam třeba nechodí ti naši kamarádi skřítkové.

Říkal jsem si, že na ně zavolám a zeptám se, jestli to jsou oni, ale byla noc, a tak jsem nechtěl volat z okna, abych někoho neprobudil. Šel jsem dolů na naši zahrádku a tam jsem se zkusil zeptat potichoučku: ‚Haló, haló, skřítkové, jste to vy?‘

Ale nikdo se neozval. Zkoušel jsem to ještě jednou, a pořád nic. A nakonec ty zvuky přestaly.“

„A co bylo potom, pejsku, co se ti pak stalo?“

„Tak poslouchej, kočičko, já ti hned povím, co bylo dál.

Venku byla tma, nic jsem neslyšel, a tak jsem šel udělat to, co mívají pejskové ve zvyku, když něco hledají. Pomaloučku jsem se přikrčil a začal jsem čenichat. A jak si tak při tom čenichání pomaloučku chodím po zahradě, tak jsem něco ucítil.

A pak jsem také zaslechl takové funění. A potom jsem uslyšel takové dupání. A tak jsem si dál čenichal, jenomže v té tmě jsem nic neviděl. A jak si tak čenichám, čumáček jsem měl v trávě, čenichám sem a tam, když tu najednou mě něco píchlo do čumáčku. To byla taková bolest, kočičko!“

„A co bylo dál, pejsku?“

„Pak už nebylo nic, kočičko. Mě to tak zabolelo, že jsem utíkal nahoru do pokojíčku, namočil jsem si šátek do studené vody a uvázal jsem si ho na čumáček. A jak mě to hodně bolelo, tak mně se bylo, kočičko, tak líto! Mně se bylo tak líto, že jsem z toho nakonec usnul a až teď mě probudilo, jak jsi mě volala ke snídani.“

„A ještě tě to bolí, pejsku?“

„Už jenom trošku,“ povídá pejsek. „Tak ukaž, pejsku, já ti sundám ten šátek a na tu bolístku se ti podívám.“ Kočička sundala pejskovi šátek, pofoukala mu čumáček a ještě pejska trochu pomazlila.

To dělalo pejskovi vždycky dobře, když ho kočička pomazlila a ještě ho u toho pohladila.

„Ukaž, pejsku, já se ti ještě na ten čumáček podívám, jestli tam třeba neuvidím nějaký bodlák nebo trn.

Nic tam, pejsku, nevidím, jenom takovou malou tečku, jako kdyby tě do čumáčku píchl nějaký špendlík nebo jehla nebo bodlák nebo trn. Tak já ti to ještě trochu pofoukám.“

Kočička pejskovi ještě jednou tu bolístku pofoukala, pěkně ho pohladila a povídá: „Tak co, pejsku, je to lepší? Už to tolik nebolí?“

Pejsek se na chvíli zamyslel, potom si tlapkou osahal čumáček a poskočil radostí: „Nebolí, kočičko! Už mě to ani trochu nebolí! To tvoje pofoukání mi pomohlo! Děkuju ti, kočičko.“

„Tak to mám radost, to je dobře,“ povídá kočička.

„A víš ty co, pejsku, venku už není tma, už tam svítí sluníčko, tak se teď půjdeme podívat na zahradu, jestli někde není nějaký trn nebo bodlák nebo hřebík, aby se o něj ještě někdo neporanil.“

„To je dobrý nápad, kočičko, to uděláme.“

A tak šli na zahradu, rozhlížejí se kolem sebe, ale nic nevidí. Když vtom něco zaslechli.

„Slyšíš to, kočičko?“

„Slyším, pejsku! Jako kdyby tady někdo dupal!“

A vtom uslyšeli funění.

„Slyšíš to, pejsku? Jako kdyby tady někdo funěl!“

„Slyším, kočičko, to je úplně to samé funění, jako jsem slyšel dneska v noci! A ozývá se to támhle úplně vzadu u plotu!“

„Jdeme se tam podívat!“ povídá pejsek.

Došli až dozadu k plotu a tam, pod jabloní, už vidí, kdo to tam dupal a funěl. Pod jabloní si sedí ježek!

„Ahoj, pejsku, ahoj, kočičko,“ povídá ježek.

„Já jsem k vám dneska v noci zabloudil na zahradu, tak doufám, že vám tady nepřekážím!“

„Nepřekážíš, ježku,“ povídají pejsek a kočička.

„Tak to mám radost,“ říká ježek.

„Já jsem se totiž dneska v noci bál, že mě tady někdo honí a chce mi ublížit. Pořád tady kolem mě někdo čenichal, a protože byla tma, tak jsem nevěděl, jestli to třeba není někdo zlý, kdo mi chce ublížit.

A tak když se to čenichání ke mně přiblížilo, tak jsem se schoulil do klubíčka. To tak ježkové dělají, že když zaslechnou něco nebezpečného, tak se schoulí do klubíčka a potom z ježka koukají jenom bodliny. A pak do mě ten někdo strčil, ale asi se popíchal, protože jenom zakňoural a utekl.“

Kočička s pejskem se na sebe podívají, mrknou na sebe očkem a už je jim úplně jasné, co se v noci stalo.

A vám, milé děti, už je to asi taky jasné, co se pejskovi v noci přihodilo.

„A můžu tady u vás na zahradě zůstat bydlet?“ ptá se ježek. „Vy to tady máte na té vaší zahrádce moc pěkné!“

„No jasně,“ povídá pejsek. „No jasně,“ povídá kočička. „Budeme tady mít nového kamaráda!“

Všichni se na sebe podívali, trošku si u toho radostí poskočili a pejsek s kočičkou pozvali ježka k sobě do domečku na snídani.