Jak potkali cizí kočičku, která jim vyprávěla o Červené Karkulce

Pohádka z knížky Pohádkové výlety pejska a kočičky

Pejsek s kočičkou bydleli ve svém domečku, kde spolu hospodařili. To už, milé děti, všechno víte. A když se v nějakém domečku má dobře hospodařit, tak se musí dělat spousta věcí.

Musí se prát prádlo, musí se utírat prach, musí se vytírat podlaha, musí se vařit, ale taky se musí chodit nakupovat.

A to nakupování, tak to pejska moc nebavilo. Proto na nákupy většinou chodila kočička sama. Zpravidla to bývalo v sobotu dopoledne, kdy si kočička vzala košíček a šla do obchodu na nákupy. A jednou takhle v sobotu ráno se kočička vypravila na nákup.

Pejsek zůstal doma sám, a tak šel na zahradu, aby tam okopal brambory, pozaléval kytičky, ořezal suché větve na stromech a posekal trávu. Pejska tahle práce na zahradě moc bavila. O hodně víc než běhat někde po nákupech.

Práce mu šla pěkně od ruky, a tak za chvíli už měl skoro všechno hotové. Byl do té práce tak zabraný, že si ani nevšiml, kolik už je hodin, že už bude skoro čas oběda, a kočička nikde.

„Tohle se nikdy nestalo, aby kočičce trvalo nakupování tak dlouho,“ problesklo mu hlavou. „Ještě aby se tak kočička někde ztratila nebo zabloudila nebo aby se jí něco zlého přihodilo. Ještě posekám trávník před domem, a jestli se kočička nevrátí, než to dodělám, tak jí půjdu naproti.“

Už měl trávník skoro dosekaný, když vtom najednou zaslechl volání kočičky. „Pejsku, pejsku! To nebudeš věřit, koho jsem v obchodě potkala!“ Pejsek má radost, že se kočička neztratila, a běží jí naproti.

A cestou už na ni volá: „Já už jsem měl o tebe, kočičko, strach, že jsi se mi někde ztratila. S kým ses tam potkala, to tedy nevím, ale určitě ses s tím někým pěkně dlouho zapovídala.“

Pejsek pomohl odnést kočičce košíček, vyndali spolu nákup a kočička povídá: „Když jsem byla v obchodě u pokladny, tak tam byla hodně dlouhá fronta a za mnou stála kočička, se kterou jsem se zapovídala.

My jsme si s tou kočičkou povídaly tak zajímavé věci, že jsem zkrátka nemohla jen tak odejít. Před obchodem jsme si ještě sedly na lavičku, a to nebudeš věřit, pejsku, co mi ta kočička všechno vyprávěla.“

Pejsek nastražil uši a začal vrtět ocáskem. No, to je, děti, jasné, to asi znáte, co to znamená, když pejskové vrtí ocáskem. Víte, co to znamená? No jasně! 

Když pejskové vrtí ocáskem, tak to znamená, buďto že mají radost nebo že se na něco těší. A to si pište, že pejsek se moc těšil na to, co mu bude kočička vypravovat.

„Tak se, pejsku, posaď tady do křesílka a já nám k tomu povídání ještě uvařím kakao, protože to povídání bude nadlouho.“ 

Kočička vzala pejskův hrníček s modrými puntíky, potom ještě svůj hrníček s červenými puntíky, nalila do nich kakao a šla si přisednout k pejskovi.

„Tak, pejsku, poslouchej. Když jsem se s tou kočičkou zapovídala, tak jsme si napřed říkaly takové ty holčičí věci, co si kočičky nebo holčičky povídají. A když se zdálo, že jsme si všechno pověděly, tak jsem se té kočičky ptala, odkud je, že jsem ji tady ještě nikdy neviděla. A na to mi ona řekla, že je tady jenom na výletě, ale jinak že bydlí v chaloupce s lidmi, kteří jsou moc hodní a mají malou holčičku, které říkají Červená Karkulka.“

„Jujdanáčku, to myslíš, kočičko, doopravdy? Ona ta kočička bydlí u té Červené Karkulky, co ji známe z pohádky?“ 

„No vidíš, pejsku, přesně takhle jsem se ptala té kočičky. A když mi pak ta kočička řekla, že to je opravdu ta Karkulka z té pohádky, tak už se mi nemůžeš divit, že jsem se tak dlouho zapovídala.“

Pejsek znovu začal vrtět ocáskem, protože mu hned bylo jasné, že tohle určitě není všechno, co si spolu ty dvě kočičky vyprávěly. 

„Tak povídej, kočičko, povídej, co ses dozvěděla? Vyprávěla ti kočička taky o tom, jestli ten vlk Karkulku opravdu sežral?“ Kočička se napila kakaa, trochu se olízla a začala vypravovat.

„To je právě na tom to nejzajímavější, pejsku! On tu Karkulku ten vlk vůbec nesežral! Ono se to vypráví jenom v té pohádce, ale ve skutečnosti je to celé jinak! A ta kočička, co s tou Karkulkou bydlí, mi to všechno vypovídala.“

„Tak už mě nenapínej, kočičko, povídej, povídej, jak to tedy bylo?“ „To bylo tak,“ povídá kočička, „tahle Karkulka bydlí v domečku s maminkou a s tatínkem v chaloupce pod kopcem, kterému se říká Kotel. 

Tenhle kopec je kousek od Rokycan, ale to ty asi, pejsku, ani nevíš, kde takové Rokycany jsou.“ 

Pejsek se trochu zastyděl, protože on to doopravdy neví, ale to nevadí, však vy to, milé děti, taky určitě nevíte, kde Rokycany jsou, a asi jste tam ani nikdy nebyly.

Tak poslouchejte dál, co kočička vypravovala: „Karkulka bydlí v chaloupce, které se říká hájenka, protože v ní bydlí pan hajný. A ten pan hajný, to je Karkulky tatínek. Ten se stará o to, aby se všem zvířátkům v lese dobře žilo.

V zimě, když je všechno pod sněhem a zvířátka nemají co jíst, tak jim nosí do lesa dobroty, aby zvířátka neměla hlad. A protože je tam těm zvířátkům moc dobře, tak se všichni s Karkulkou kamarádí, a dokonce i vlk, který tam žije, je moc hodný vlk a často si hraje s Karkulkou zrovna tak, jako to dělají hodní pejskové.

Ona ta Červená Karkulka opravdu chodí z té chaloupky pod kopcem na druhou stranu toho kopce, kde bydlí zase v jiné chaloupce její babička. 

Každou neděli po obědě jí maminka naloží do košíčku dobroty pro babičku a Karkulka jde hustým lesem, kterým je celý ten kopec porostlý, za babičkou a nese ty dobroty. 

Úplně nahoře na tom kopci je rozhledna a pod ní se vždycky v neděli Karkulka potkává s tím hodným vlkem. Pěkně si tam spolu pohrají a popovídají a potom jde Karkulka zase dál za babičkou. Takhle je to každou neděli.“

Pejsek u toho vypravování vrtí ocáskem, jak se mu to líbí.

„To je dobře, že ten vlk je hodný, to se mi líbí! Povídej, kočičko, jak to bylo dál?“ A kočička pokračuje ve vypravování: „To máš, pejsku, tak. Jednoho dne se Karkulky tatínek procházel po lese a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. A když došel k té rozhledně, tak zaslechl dva zajíce, jak tam sedí schovaní pod smrčkem a naříkají a pláčou.

,Co se vám stalo?‘ ptá se pan hajný. A vystrašení zajíčkové mu vyprávějí, že se u nich v lese objevil cizí vlk, který na ně cenil zuby a vrčel na ně, že je sežere. ,Tak jsme před ním utekli a schovali jsme se tady pod smrkem. Ještě že jste šel kolem, pane hajný, vy nás určitě zachráníte! 

Ten vlk vypadal úplně jinak než ten náš hodný vlk. Ten náš hodný vlk má šedivé uši a šedivý čenich a šedivý ocásek, ale tenhle zlý vlk, co tady na nás vrčel, tak ten má černý čenich, černé uši a ocas má taky černý.‘

Když to pan hajný slyšel, tak si našel dlouhý klacek a šel hledat toho zlého vlka, aby mu vyprášil kožich.

A protože to byl hajný šikula, tak mu to moc dlouho netrvalo. Když ho zlý vlk uviděl, tak se polekal a začal před ním utíkat. Ale ještě než se pořádně rozběhl, tak mu stačil ten hajný pořádně vyprášit kožich. A ten zlý vlk se tak polekal, že utekl z lesa pryč a už ho tam nikdy nikdo neviděl.

V Rokycanech si pak všichni lidi ještě dlouho vyprávěli o tom, jakého tam mají statečného hajného, jaký je to hrdina, že z jejich lesa odehnal zlého vlka.

No a jak si to vyprávěli dům od domu, tak si k tomu každý přidal trochu svého povídání, někdo jiný zase trochu ubral, a tak se nakonec stalo, že místo vystrašených zajíců si lidi začali povídat o vystrašené Karkulce, pak si někdo jiný zase přidal, že vlk nezůstal jenom u vrčení, ale že tu Karkulku sežral, a dokonce sežral i babičku, a tak vznikla tahle strašidelná pohádka, která se vlastně nikdy nestala, ale lidi si ji pořád vypravují. A ještě tím vypravováním straší malé děti!“

„To není vůbec pěkné! Malým dětem by se neměly povídat takovéhle strašidelné pohádky!“ povídá pejsek. Pejsek zase zavrtěl ocáskem, ale tentokrát nevrtěl ocáskem proto, že by se na něco těšil, ale proto, že měl radost. 

„Tak ono se to vlastně nikdy nestalo! To je dobře, že tu naši Červenou Karkulku žádný vlk nesežral! To bylo, kočičko, ale pěkné povídání, to mám radost!“ volal pejsek a napil se kakaa, a pak se oblíznul a kočička taky dopila kakao a taky se oblízla a povídá: 

„No a nakonec mi ta kočička vypravovala, že ta Karkulka v té chaloupce pod Kotlem u Rokycan pořád bydlí a každou neděli chodí s košíčkem za babičkou a cestou se vždycky zastaví pod tou rozhlednou a pohraje si tam s tím hodným vlkem.

A víš ty co, pejsku? Ta kočička nás pozvala k nim do té chaloupky na návštěvu. Že prý nám ukáže Karkulku a rozhlednu a taky nám ukáže toho hodného vlka. Tak až bude nějaký pěkný letní den, tak si sedneme na vlak a pojedeme na výlet do Rokycan.“

„Hurá, hurá!“ volá pejsek „To se mi líbí, to se mi líbí, to bude parádní výlet, na to se moc těším!“ Pak si pejsek ještě jednou zavrtěl ocáskem pro radost, chytil kočičku za tlapku a šel se jí pochlubit, co všechno stačil udělat na zahrádce.